fbpx

MŮJ PŘÍBĚH

Z baletky ,,balanckou"

Moje jméno je Lenka Růžičková a BALANC je mým pracovním mottem už přes dvacet let. Jsem TANEČNICÍ a TRENÉRKOU mnoha pohybových forem od dětí, přes těhotné, ženy po porodu, muže i seniory. Cítím obrovské naplnění a vděčnost z výsledků mých lekcí, spokojených klientů a viditelných změn v přístupu k nim samotným. Vnímám, jak září a jsem nadšená, že cvičí rádi.

Denně mi projde hlavou, jak veliký smysl má zabývat se VLASTNÍM PŘÍSTUPEM. Pokud budeme mluvit o cvičení, pak aby CVIČENÍ NEBYLO NIČENÍ! Baví mě učit na lekcích BALANC V POHYBU, ale i BALANC V MYSLI.

K pocitu spokojenosti vedla dlouhá cesta. Nebyla ani trošku zbytečná, protože se dá v mnohém předat. Vytvořila jsem si CVIČEBNÍ SYSTÉM, který klienty baví, proto pak cvičí rádi.

Neměla jsem to tak ale od malička...

Byla jsem pohybově nadané dítě. Veselá, rozverná holčička, která se ráda předváděla. I přes to, že bylo velice pravděpodobné, že budu vysoká a mé tělesné dispozice nebyly ,,ideální”, vystudovala  jsem osmiletou Taneční konzervatoř v Brně, kde je hlavním oborem klasický balet. V té době byla výška u baletky veliký handicap. Hlavním cílem konzervatoře je VÝKON, ne radost.

Nemohu zapomenout na pocity v sobě, když jsem dostudovala. Že jakýkoli pohyb, tanec či cvičení musí být hlavně obrovská dřina, překonávání svých fyzických i psychických hranic a bolest... ta patří k tomu. Také to, že pohyb a své tělo vlatně nenávidím a neustále hodnotím nebo jsem hodnocena. Z veselé holčičky se stává nesebevědomá žena plná kritiky sama k sobě i k okolí a s nočními můrami na mnoho let. A to všechno přece musím vydržet!

Nemusím, jde to i jinak. Dnes už to moc dobře vím. Už během posledního ročníku konzervatoře a po jejím ukončení přišlo období, kdy jsem chtěla úplně přestat tančit. Moje radost zhasla. Také mé tělo silně protestovalo, střídalo se mi jedno zranění za druhým. Trvalo to docela dlouhou dobu. Naštestí zasáhla NÁHODA.

Přišla nabídka učit tanec, čemuž jsem se nejprve a opakovaně bránila, ale následně, a díkybohu, založila taneční skupinu BALANC ve Velkých Bílovicích. Tam jsem si splnila všechny své taneční sny i přání.

Práce trenérky mě naučila, a stále učí, trpělivosti, změně přístupu a tomu nepopsatelnému pocitu, když  JSTE V TĚLE SAMI SEBOU. Zjistila jsem krůček po krůčku, že i špatné pocity umím přepsat a že vše jde vnímat i jinak. Ale - musí člověk chtít. Velmi brzy jsem se stala lektorkou mnoha forem cvičení a během praxe zjistila, jak dobře se lidem daří, když se naučí zaposlouchat sami do sebe a dají tělu šanci, klid a čas.

Začalo se mi dlohodobě velmi dařit a ve svých třiceti letech jsem měla vlastně úplně všechno. Vysněného syna, muže, milovanou práci, krásný dům… 

Ale nebylo to na dlouho...

Příliš brzy se naše manželství dostalo do obrovské krize, ze které jsme neuměli vyjít společně. Nastalo mé období temna. Navenek stále ta usměvá lektorka, na druhou stranu máte chuť umřít. Přemýšlela jsem, že budu muset opustit dům, že se vrátím do Brna, že změním práci...

Bylo velmi vyčerpávající rozdávat radost a sama být nešťastná. Byla to veliká škola odpuštění, přijetí a vnitřní síly. Nemohla jsem dlouho pochopit, proč se mi to děje a proč z toho není cesty zpět.

Aby toho nebylo málo, tak jsem se v té době dozvěděla, že můj otec je alkoholik a je to víc než zlé. Sice jsme spolu od dětství nežili v jedné domáctnosti, ale byl to můj táta... Všechny snahy mu pomoci byly zbytečné.

Odešli mi ze života dva muži, které jsem milovala a v sobě jsem měla úplné prázdno. Trvalo roky, než jsem to celé přijala. Dnes už vím, že nemohu měnit rozhodnutí někoho jiného a že nejlepší cesta je důvěřovat ŽIVOTU, ten ví, kam mě vede a že vše má nějaký důvod.

Změna k lepšímu...

Postupně se můj život začal opět uklidňovat a získával zpět barvy. Přišel ke mně osudový muž, narodil se mi druhý syn a já jsem se začala zase smát i v duši, nejen na tváři.

Ale jedno se změnilo. Vzhledem k předchozí únavě a menšímu množství síly jsem začala zjišťovat, že se není nutné při pohybu ničit a chodit do krajností. Že je mnoho způsobů, jak při cvičení energii získat, a ne ji všechnu vydat. To zásadně ovlivnilo mé cvičební lekce.

Dnes učím klienty, že nemusí být super jogíni, profi tanečníci či dokonalí cvičenci, ale jak moc důležité je změnit PŘÍSTUP K SOBĚ SAMÝM. Jak léčivé a pomocné je ROZSVÍTIT si ve svém těle, ZABYDLET se v něm a hlavně mu DÁT ŠANCI, to vše s láskou a úctou sám k sobě. Také téma ŽENSTVÍ mi připlulo do lekcí a nesmírně mě baví ženy inspirovat, opečovávat a probouzet k novému úhlu pohledu.

Mnoho lidí nedokáže zařadit pohyb do života hlavně proto, že je nikdo nenaučil nebrat to jako nutné zlo, ale jako RADOST do hloubky sebe samých. Také proto, že si myslí, že je potřeba hýbat se jen podle složitých pravidel a v dokonalých podmínkách, zapomínají na to, že méně je více...

Stačí málo a vše se začně ROZPOHYBOVÁVAT! Tělo, mysl, dny i život.

V tomto cítím svou velikou sílu, to je mé poslání, ukazovat lidem lásku k pohybu a následně k nim samotným. I těm, kteří už mnohokrát začínali nebo pohyb vlastně nenávidí, stačí ZMĚNIT PŘÍSTUP. Nečekejte AŽ..., pojďte to zkusit TEĎ!

Už dvacet let pomáhám lidem NAJÍT rovnováhu v pohybu, těle i mysli. Pomůžu i Vám změnit PŘÍSTUP, pak Vám pohyb navždy vstoupí do života.